PROSTĚ ŽIVOT

Co je život? Dokážeš jej charakterizovat jedním slovem?

A to je přesně to, čeho chci dokázat.

Nejde to. Nejde charakterizovat jedním slovem.

Prostě nejde. A to prostě chci. A celej náš (tým) prostě život.

K této polemizaci jsem po pravdě nedošla tak snadno, jak se ve čtyřech řádkách zdá. Jediná myšlenka, a také náš podnadpis: „Je to nic a přitom všechno“ bylo vždy jediné, co jsem dokázala o prostě životu dříve říct. A jak jsem ho dokázala popisovat ostatním. 

Když mi však byl v jednom rozhovoru popsána definice: „Co je život?“ a to tak, že nelze popsat, tak jsem se začala usmívat, protože mi došlo, že můj prostě život je přesně Ten život, který vedu a který rozhodně takhle vést chci. 

Zní to hrozně vtipně a nesmyslně, že? Jak nemůžeš nepopsat, co děláš? Jak nemůžeš charakterizovat vlastní firmu? 

Zkus popsat, že jeden den od desíti do půlnoci tetuješ, druhý den jdeš šít oblečení a večer nahrávat podcast, a že další den řešíš šperky k piercingům a další den máš schůzky ohledně baru do kavárny a nejlepší kávy v Praze. Zkusit shrnout v jedné větě do telefonu paní, která sedí na úřadě, co po ní vlastně chceš, na pobočce, kde sídlí pět různých konceptů, ale ke každému to potřebuješ zvlášť a jinak je úžasný. A co víc – ještě u toho měj hlas 16 leté slečny, kterou už tak nikdo nebere vážně.

A přesto jedním slovem, co dělám – miluju

Neskutečně, neuvěřitelně, jedinečně a navždy budu milovat.

Po pravdě mám hodně verzí, jak to začalo. Jak a proč jsem začala dělat tohle, protože z každého úhlu pohledu se to dá vyprávět jinak, ale nejraději mám tu verzi, která s tím vlastně ani tak nesouvisí. A tu chci v tomhle článku předat.

Nikdy jsem neměla potřebu mluvit o něčem, co vlastně nedělám. Nikdy jsem neměla potřebu zveličovat příběhy nebo to, co opravdu dělám. Ani pocity, ani myšlenky.

Říkám to, co píšu a píšu to, co říkám.

Důvod, proč tohle však píšu je nejspíše jiný, než sis do teď myslel/a. Chci ukázat to klišé, které si už možná slyšel/četl několikrát a které, ať chceš nebo ne, tak opravdu je.

Jediné, co jsem měla na začátku byl chtíč a touha poznávat, cítit Ten pocit naplnění a sebeuznání. Nemyslet na to, kolik je hodin a kdy tenhle den skončí. Chtěla jsem od života víc a každý den se probouzet s tím, že už teď mám málo času stihnout všechno poznat.

Od mala jsem jen slyšela, že jsem ta, která nic nezvládne, na nic nemá a se svojí matkou bych se měla jít raději léčit.

Neměla jsem nic. Ani peníze na cestu vlakem. Neměla jsem nic, ale přitom všechno – byla jsem vděčná za to, že můžu chodit, dýchat, vidět a dělat cokoliv mě napadne. A k tomu? Moji mámu. Moji mámu, která mě naučila být vděčná za to málo. Za to málo, ve kterém se skrývá ten pravý diamant.

Moje úžasná máma je také mou nejlepší kamarádkou. Možná je to dětstvím, které nebylo zrovna růžové, ale ona byla ta, která mi ho růžovým, i přes to špatný, dokázala udělat. A i když mé přání byla nemožná, ona dokázala z toho všeho udělat možné. Anebo je to právě tím, co mi vždycky říkávala, když jsem chtěla něco začít dělat.

„Hlavně buď šťastná.“ 

To je věta, kterou mi vždycky říkala. Ať jsem jí řekla, že to na vyznamenání asi nebude nebo když jsem jí řekla, že se stěhuji za týden z domu. Když jsem jí volala z Prahy, že jsem přijatá na vysokou školu, ale nepůjdu na ní nebo když jsem jí řekla, že odcházím z brigády a budu jen tetovat.

Že odcházím z druhého, vlastního ateliéru z důvodu, že je moc malý nebo že prostě jen jedu stopovat.

Bylo toho hodně. Hodně mých neodbytných snů, a přesto je to jen začátek toho celého.

Ale vždycky odpověděla stejně. Vždycky ve mě věřila.

I když neměla nejmenší důvod, i když za mnou nikdo nestál a ona mohla stroze odvětit: „… až doneseš jedničku“, „…až budeš bydlet sama“ „…to máš zakázaný…“

Vždycky odpověděla stejně. Ať všichni kolem odpovídali jakkoliv, ona vždycky řekla to stejné:

„Hlavně buď šťastná.“

A tam se mé myšlenky začaly měnit. Začala jsem přemýšlet, jak budu vlastně šťastná? A kdy jsem vlastně šťastná? A došlo mi, že tam, kde se dívám na hodiny a kontroluju, kolik je hodin, tak tam rozhodně nejsem šťastná a měla bych co nejdříve změnit prostředí.

Až jednoho dne jsem držela v ruce jehlu a tetovala svou bývalou spolubydlící. Když mě něco baví, tak toho chci hodně. Když něco chci dělat dobře, budu to dělat tak dlouho, dokud neuvidím výsledky a já sama nezačnu být spokojená. Dokud neuvidím pokrok a dokud to nedělám tak, že zapomínám spát. (Je to dost špatná vlastnost, já vím). Tetováním jsem tak posedlá, že i po patnácti hodinách tetování bych nejraději strojek zapnula znovu. A to i po třech letech cítím ten stejný pocit, když jdu tetovat. Každý den jinak a přitom stejně. Tetování je ale něco, co bych ráda rozebrala více v jiném článku, proto mou zamilovanost pro tuto činnost nechávám, omlouvám se.

Každopádně – od jehly to šlo po pár měsících k něčemu, co jsem chtěla udělat už na střední škole už jen z důvodu, že jsem si prostě řekla, že to jednou udělám – svůj první merch, který byl hrozně filozofický a bylo v něm tak moc, že to nejde ani popsat. Význam významů – chtěla jsem udělat trika. Kolekci trik. A jelikož prostěkérky už byly na světě (ano, i zde je vidět můj neobvykle vysoký intelekt na loginy) bylo jasné, jak tohle může pokračovat a jedinečné, velkolepé „prostětriko“ bylo na světě. 

A po vydání těchto trik se můj velký intelekt začal obracet směrem, kterým nazývám život. A právě tak vznikl label/koncept/firma: PROSTĚ ŽIVOT. 

Uvědomila jsem si, že pokud budu dělat jeden koncept, nebudu to já. Pokud budu dělat jen jednu z činností, kterou miluji, nebudu to já. A pokud nebudu dělat všechno, co mě baví dohromady, tak ani tak to nebudu na sto já. Takže vlastně – abych splnila to, co mi máma říkala – neměla jsem na výběr – PROSTĚ jsem musela dělat vše, pro svůj ŽIVOT, abych byla šťastná. 

Zní to možná jako klišé v tom, jak to píše každý v roli internetů a lajků, ale je to tak.

„Čím víc máš, tím víc chceš“ 

Nevím, jestli to tak má každý, ale tohle je přímo na mě. A přesně takhle to mám. Jen bych k tomu ještě dodala: 

„Čím víc riskuji, tím míň se bojím a tím víc toho chci“ 

Jedna slečna mi před několika měsíci řekla: „To je fakt hezký, že toho děláš tolik, co tě baví…“ a já jí na to řekla: „Hele, já už jsem moc daleko na to, abych dělala, co mě nebaví.“

Daleko, a přitom pořád na začátku. To je po pravdě něco, co mě každý den přiměje vstát z postele a díky čemu nepotřebuji budík. Miluju to. Miluji, jak je každý den různorodý. A i když jdu spát ve tři ráno a v sedm jdu na schůzku do studia, vím, že to bude skvělý. A vím, že ve tři ráno další den si budu říkat: „Proč ten den tak rychle utekl? Ať už zase vstávám.“ 

Zní to, jakože to není možný? Zeptej se lidí, kteří dělají, co je baví – odpoví ti stejně.

Že ta dřina a úsilí je sice obrovské, ale rozhodně by to nevyměnili. Protože ten pocit, který při tom všem máš – nejde nahradit, vyměnit, a ani ho nevytvoříš jinak.

Abych nepředběhla.

Přijde mi, že jen málokdo vidí (nebo chce vidět?) to všechno, co je za tím. Tu dřinu. Že když se ti povede jedna věc neznamená, že se ti deset věcí předtím nepokazilo a že to, že právě oslavuješ tuhle jednu výhru není výhra jednoho dne, ale měsíců příprav a neustálého vracení se k předchozím krokům, aby vše právě v tenhle okamžik fungovalo, jak má.

Ty to nevnímáš. Bereš to jako samozřejmost trávit večerní pátky v kanceláři a celé víkendy plánovat následující týden. Ty to bereš, jakože to tak nemá být. Protože chceš vidět ten jeden úspěch, který pro to stojí. A co víc – ten pocit. – Já to chci popsat víc dopodrobna, i když se to někomu nebude líbit a nebude chtít číst tu pravdu – to, není jeden pátek. To není jeden víkend. To nejsou 3 hodiny práce. To není, že si vstaneš, kdy chceš a pracuješ kdy chceš. To není poklidné noci a schůzka jednou za měsíc.

Ne. Je to 15 hodin denně, nehledě na víkend nebo svátky. Schůzka z minuty na minutu a neustálé přemýšlení ať je den nebo noc. Něco se zase z minuty na minutu pokazí? Kdo to vyřeší? Ty. Neustálé změny a přemýšlení, co, jak, kdy bude nejlepší.

A kdo z těch, co tímhle žije tohle říká? Neříká, protože mu to tak nepřijde. Protože do toho dává všechno a jde si za tím, co chce dělat.

Ano, nestěžuje si. A ani já si nestěžuju.

Jen prosím už nikdy neříkej: „No, měl štěstí, má to jednoduchý. To má úplně zadarmo.“

Vážím si každého, kdo se touto nevyzpytatelnou cestou každý den pouští znovu a znovu.

Je to skvělý pocit, ale po pravdě to, co mě teď momentálně žene dopředu, tak je to negativní. Založení firmy a tvoření nejen firmy, ale nového konceptu, do kterého jsem se zase pustila bezhlavě, sebou nese i novou sortu lidí, s kterou se teď každým dnem víc a víc setkávám. 

Nebaví mě, jak se na mě na úřadech dívají. Nebaví mě, jak se mnou jednají. Nebaví mě, jak nemůžu nic říct, nemůžu mít vlastní názor a co víc – nemůžu tomu rozumět. Proč? No, protože jsem mladá přece.

Jsem ráda, že nejen já tohle poslední tři roky vidím, ale že i holky, které něco dělají nebo se o to pokouší, říkají to stejné.

Vidím ty pohledy, vidím, jak se na mě dívají, protože jsem mladá, jsem slečna, a přece se mnou nebudou zabývat. Ona ani on.

Vidím to.

A pokaždé mě překvapí, jak mě to vlastně zamrzí, i když už nějak tuším, že to asi bude probíhat stejně.

Čím déle jsem v tomhle, tím více chci ukázat, že to jde změnit, Že ti nemusí být 40 let, abys začal něco dělat a že za sebou nemusíš nikoho mít, i když chceš něco dokázat. Že ti stačí pouhý chtíč, vytrvalost a zvládneš všechno.

Protože jestli někdy bude mít mé slovo význam – nikdy nedovolím, aby se někdo cítil tak méněcenný, když si jde za svým snem. Tak, jako se v těchto situacích cítím já. 

Jsem vděčná za každého člověka, který se chová pokorně ať je v jakékoliv pozici. Taková chci být já. A to je důvod, proč tohle dělám. 

Možná právě tobě chci ukázat, že to zvládneš. Že ti nemusí být 40 let, aby nastal tvůj čas a ty jsi mohl začít opravdu žít. Ráda ukazuji lidem, že to jde. Kolikrát jen stačí, když se jich zeptám: „A proč by to nešlo?“, a sám nad tím začne přemýšlet.

Tenhle článek nemá mít závěr, protože můj prostě život je teprve na začátku.

A tvůj?

To je jen na tobě.

Ať jsi Ta, která právě maturuje nebo ten, který pracuje 10 let ve fabrice a má nutkání začít prodávat jízdní kola. To je jediný, co potřebuješ. Nutkání. Touha. A odvaha.

Riskni to. 

Proč ne? 

Tak když to nevyjde, tak se vrátíš tam, kde jsi teď. A co dostaneš? Odpověď na tvou otázku: „Co by, kdyby…“

To je fér, ne? 

Jen to zkus. A uvidíš, jak se u toho budeš cítit. Pokud zapomeneš na hodiny a ten pocit nedokážeš popsat – je to správná cesta. O tom ten život přece je, ne? Neumět jej popsat, najít pocit, který pochopíš jen ty a u toho zapomeneš na všechno kolem. Láska, sebenaplnění, rodina, kamarádi… To všechno… To všechno je neuvěřitelně důležité, ale pokud nebudeš šťastný ty sám se sebou – nemůžeš opravdu cítit a vnímat to všechno kolem.

Děkuji, že jsi.

Díky za to, že podporuješ něco, co jsem si prostě usmyslela dělat, ať to za něco stojí nebo ne. Prostě jsem jen chtěla.

Děkuju. Děkuju jak za tebe, tak za ty všechny kolem, které mám.

Děkuji za skvělý tým lidí, který mi věří, že to má smysl a celé noci na tomhle celém pracuje.

Děkuji své mamince a celý život budu za to, že jsem, jaká jsem. S chybami, s nedokonalostmi, ale jsem to já. 

Děkuju, že můžu být za tohle všechno vděčná. A hlavně – že můžu prostě žít.