Denisa za Prostěkérky

Denisa za Prostěkérky: Kdyby mi dcera řekla, že si vydělává na dva nájmy tetováním, myslela bych si, že prodává drogy

Denisa Koppová stojí v čele firmy Prostě život. Sama se už čtyři roky věnuje tetování, strojek poprvé vyzkoušela sama na sobě. Přesto říká, že žádnou kérku nemá. Aby byl splněný nárok na tetování, musí se člověku líbit. Ve svém konceptu chce dokázat, že i nepotetovaný člověk se vzhledem šestnáctileté holky může být dobrý tatér.

Jak si představuje budoucnost brandu, kam chce posunout myšlenku svého Prostě života a jaké problémy ji provázely na její cestě?

Většina rozhovorů začíná otázkou, kde začala Tvoje cesta. Ráda bych se ale zeptala, kde a kdy si myslíš, že skončí?
Nechci, aby skončila. Když jsem dělala rozhovor s jedním pánem, velmi zajímavým člověkem, řekl, že se mu definice mýho prostě života líbí. Přesně to slyšel někde na Novým Zélandu, to, že se život nedá definovat. Že to je nic a přitom všechno. A já říkám – to je moje definice! A přesně tak to chci. Vlastně se mi líbí, že to minulý rok nevyšlo. Chtěla jsem to tady otevřít minulý rok v září a tento rok mi došlo, že to má být ještě větší a že to má být jinak.

Co je oproti loňskému roku změněné?
Neměly tady být nehty ani obočí, měli jsme tu být jen s piercingem. Pod kavárnou je ještě jedno patro, kde budou barbeři, to mělo být učící. Jako malé NTK, zavřeš se tam na 15 hodin a budeš se učit, nebo to použiješ, když budeš vydávat knížku. Rozhodla jsem se ale jinak.

Máš nějakou vizi, konkrétní představu, jak by měl vypadat Tvůj konečný koncept?
Koncepty, které tady teď budou, beru jako základ Prostě života. Na tom bych chtěla začít stavět. Tihle lidi „vyrostou“, oťukají se a potom s nimi budu moct začít růst. Chci, aby to byla pobočka, která nabízí různé koncepty.

Chodí dost lidí?
Lidi bohužel staví na číslech. Mám výhodu, že to už čtvrtý rok dělám. Lidi, který jsem do toho chtěla zapojit, mě sledovali od začátku a viděli, jak rostu. Potom se přidali. Třeba Kristin byla holka, která to riskla. Neznala mě, ale věřila mi. Baví mě, že to lidi baví a že to chtějí podpořit.

„Na účtu jsem neměla ani korunu, všichni ode mě odešli“

Teď zpátky na ten začátek. Kolik stál Tvůj první strojek, kde jsi ho sehnala?
Byla jsem hrozně dlouho proti strojku. Říkala jsem, že je jenom handpoke. Zlomilo se to v situaci, kdy jsem z toho totálně umírala. Trvalo mi vždycky půl hodiny, než jsem se po tetování zvedla. Jednou jsem prostě řekla, že končím, že na to nemám. Ten den jsem se málem zabila na kole, tam mi došlo, že se potřebuju posunout. Šla jsem do obchodu Tatoo Suply, což je úplně nejlepší obchod, jsem za ty kluky vděčná. I když vypadám na šestnáct, tak se ke mně chovají rovnocenně. Řekli mi, ať si radši našetřím a koupím něco pořádného. Přišla jsem za tři měsíce a dala tam všechny svoje peníze.

To bylo kolik?
32 tisíc. Kolem čtyřiceti se vším. Seděla jsem s tím strojkem, říkala jsem si, co jsem to zase udělala. Na účtě jsem neměla ani korunu, ale věděla jsem, že to bude dobrý. Jsem perfekcionista, strojek nebyl vyhnutelný.

Jsi perfekcionista i v jiných odvětvích života?
Perfekcionista jsem jen v byznysu. Všechno mu podřizuju.

Narazila jsi někdy s tímhle přístupem? Odešli od Tebe nějací lidé, protože jsi upřednostňovala práci?
Všichni.Jsem ráda, že mě v tom máma podpořila. Říkala mi, ať jsem šťastná. Neozývala jsem se jí, pak jsem řekla, že tetuju, vydělávám si na dva nájmy a studuju. Dceři bych nevěřila, myslela bych si, že prodává drogy. Ale ona mi v tom věřila. S mým nevlastním tátou vyřezávali písmenka Prostě život. Došlo mi, že věří v něco, co nevidí.

„Pomeranč? To je bizár“

Tatéři se na začátku učí tetovat na pomerančích, do čeho jsi poprvé píchla jehlou Ty?
Do sebe. Měla jsem pomeranč, udělala jsem tečku a řekla jsem si, že to je bizár. Máš tetovat do pomeranče nebo do prasečí kůže. Všude je ale napsané, že lidská kůže je jiná. Když to dělají jiný, tak proč bych to měla zkoušet. Tak jsem si udělala křížek na kotníku, je to strašný.

Pamatuješ si první kérku, za kterou Ti někdo zaplatil? Byla jsi s ní spokojená?
Moje spolubydlící, potetovala jsem jí celou. Chtěla ode mě rovnou čáru. Což když ani neumíš držet jehlu, tak je to nejhorší. Ale byla to nejrovnější čára, kterou jsem kdy udělala. Za první zaplacenou kérku jsem dostala sto korun, slečna mi řekla, že by to měla být pětistovka, aby mi to pokrylo aspoň náklady. Ale dala mi stovku.

Pamatuju si i doby, kdy jsem dělala dvanáct tetování za den a vydělala jsem si 800. Lidi mi nechtěli dát za kérku tisícovku, připadalo jim to drahý. Potom ale šli a nakoupili si cigarety a mekáč v hodnotě 1 200. Lidi peníze mají, ale je to o prioritách.

Máš přehled, kolik je v Praze tatérů?
Ne a nechci to vědět.

Jak si myslíš, že se Ti podařilo prosadit se?
Protože se na ty ostatní tatéry nedívám. Je mi blbý, že mi někdo řekne jméno tatéra a já nevím, kdo to je. Já se nedívám na konkurenci, já to prostě dělám. Není to o tom, jak seš dobrej, ale o tom, kolik toho uděláš. Člověk musí bejt vytetovanej.

„Moje návrhy jsou katastrofální“

Hodně z návrhů, které tvoříš, jsou čistě Tvým výtvorem. Máš v ohledu umění nějaké vzdělání, nebo je to čistě otázka srdce?
Studovala jsem uměleckou školu, střední grafiku, ale nemyslím si, že tam bylo něco ohledně tohohle. Spíš ohledně toho představení. Když udělám čtyři čárky, tak vím, co tím chci říct. Což pak mi došlo, že ostatní neví. Nechápu, že mě někdo nechá kreslit, když moje návrhy jsou katastrofální.

Podle Tebe možná katastrofa, ale lidi to k Tobě táhne. Kde čerpáš inspiraci?
U lidí. I když ne tolik. Potřebovala bych víc inspirativních lidí. Potom v knížkách a v hudbě. A kolem sebe.

Myslím, že Tvoje tetování jsou známá skvělými myšlenkami. Jsou to slova, která vždycky vycházejí z Tebe?
Jsou to nějaké moje pocity. Všechno si zapisuju. Dlouho mi to trvalo. Říkala jsem si, že si nebudu psát poznámky. Není mi devadesát. Ale došlo mi, že si všechno potřebuju uspořádat. Když běhám a píšu si myšlenku, tak mě málem zabije auto. Ale mám to zapsané. Je to ten pocit v tu chvíli, ale ne tolik. Už to mám přepsaný.

Když tetuješ něco, co jsi dřív napsala, pomáhá Ti to zbavit se svého problému, negativního pocitu?
My jsme řešili, že bych nechtěla tetovat negativní věci. Ale je hodně rozporuplných věcí, které jsou z mého pohledu negativní, ale pro někoho jiného je to start. Když je to něco negativního, snažím se v tom najít i to pozitivní. Došlo mi, že je dobrý, že si v tom člověk najde něco jiného. Každý v tom vidí jinou myšlenku. Byla jsem z toho dřív špatná, ale teď mám radost, že si v tom každý najde svoje.

Mělo by mít tetování význam? Nebo klidně souhlasíš s takovým tím: Fuck it význam, prostě jsem chtěl kérku…
Je to úplně jedno. Přijde mi, že u prvního tetování hledáme největší význam. Když ho budeš pořád někomu říkat, tak se ti začne vytrácet. Začneš o tom pochybovat. Na druhou stranu lidi, který to mají v punku, tak jsou připravený na nějaký souzení. Význam si v tom najdou třeba časem. Je jedno, jestli je v tom význam. Hlavně že se ti to líbí.

Někdy se stane, že má člověk blbou náladu, den pod psa. Odřekneš v takových dnech domluvený termín, aby člověk neměl blbý zážitek a v budoucnu se k Tobě vrátil?
Jo. Ale tím, že mám byznys na prvním místě, tak se snažím takové dny nemít. Přijde mi, že se to snažím brát i z vaší stránky. Kolikrát jedete přes celou republiku. To, že jsem nevyspalá, je můj problém. Když tetuju, tak vím, že předtím nikam nepůjdu, půjdu se radši vyspat. Potřebuju svoje kvalitní čtyři hodiny a dám tomu sto procent.

Naopak ses někdy musela setkat s lidmi, kterým bylo jedno, jak se k Tobě chovali. Tetovala jsi třeba opilé lidi?
Zdá se mi, že ke mně chodí jenom zodpovědní lidi. Ti, co chtějí ušetřit, chtějí přijít opilí a kérku si nechat opravit za pět let, ke mně nechodí.

„Říkali mi, že musíš být potetovaná, jinak nejsi tatér“

Nepotetovaný tatér. Je to oxymóron, nebo to klidně může fungovat?
Dřív jsem ztoho byla hodně špatná. Lidi mi říkali, že si mám najít svůj styl, jinak nejsem tatér. Musím být potetovaná, jinak nejsem tatér. Krista, co dělá piercing, je potetovaná, dost. Řekla, že chce být kvalitní doktorka, i když je potetovaná. A já chci být kvalitní tatér, i když nejsem potetovaná. Myslím si, že jde o to, jak pracuju, než o to, co mám na sobě. Chci dokázat, že můžu vypadat na šestnáct. A nevadí mi to.

Svůj křížek nepočítáš jako kérku?
Ne, ani žádný jiný křížek. Potom mám citoprázdno, ale to taky není kérka. Byla jsem opilá po rozchodu.

Jaká je podmínka, aby to kérka byla?
Bude to vypadat dobře. Dívám se i na psychologii lidí, zatím jsem nenašla člověka, od kterého bych se nechala potetovat. Od kluka, co mi to dělal, jsem věděla, že to nebudou dobrý kérky. Ale nevadí mi to, protože mi dal něco do života. Radši, ať je ta kérka ošklivá, ale člověk může být spokojený s tím, jak to probíhalo.

„Prostě? To je všechno“

Když opustíme téma kérek, co pro Tebe znamená slovo Prostě?
Neznamenalo to ni, v závěru to znamená všechno. Chci, aby to byl spojník mě a lidí. Nechci v téhle firmě nějakou hierarchii. Jsme tady rovný, aby nebyl někdo nadřazený. Chci, aby to prostě bylo spojení života.

Může to fungovat?
Jo. Nemůže to fungovat u všech, ale četla jsem knížku Alchymie. Ve startupech a začínajících firmách není místo pro lidi, kteří tomu nevěří. Buď zvládneš to tempo, nebo nezvládneš. Vyřadila jsem tolik lidí. Člověk totiž musí věřit něčemu, co nevidí.

Není to někdy těžký?
Je.

Jak se s tím vyrovnáváš?
Věřím tomu pocitu. Teď už je jednoduchý podívat se za sebe. Dřív to bylo něco, co jsem jenom chtěla. Teď vidím výsledky. Z toho mám radost.

„Rodiče jsou negativní, protože se o nás bojí“

Když rostou děti, rodiče jim říkají, že budou mít úžasný život. Pak se ale vždycky něco pokazí. Čeho se ve Tvém Prostě životě bojíš Ty?
Vlastně nevím. Možná sebe. Sebe se bojím vždycky nejvíc. Ale když se nebojíš, tak nemáš pokoru. Na druhou stranu vím, že to bude fungovat, když budu věřit sama sobě. Kdybych si nějakým problémem neprošla, tak nemůžu zvedat laťku. Dělala jsem jeden podcast a v tom padlo, že když překonáš vyšší laťku, tak musíš spadnout níž.

Čím výš, tím níž?
Ta laťka se pomalu posouvá. Když si neprojdu tímhle, tak se nedostanu dál. Jsou to kroky, které jsou důležité. Jsme postaveni na tom, že musíme jít do školy a dělat, co je ve společnosti považovaný za normál. Ti nejbližší, kterým věříš, tak nejsou nejblíž. Rodiče jsou v závěru negativní, protože se o nás bojí. To chápu, ale neposouvá tě to.

Asi nebudeš člověk, co souhlasí s větami typu „Je Ti dvacet, na to máš ještě čas…“
Ne, protože kdy to chceš stihnout? Moje babička, to bude další příklad z rodiny. Vždycky, když spolu mluvíme, tak říká, ať pořád nepracuju. Ale já chci pracovat, rok jsem nemohla. Řeknu, co všechno dělám, a ona se nakonec stejně zeptá, co škola. Chce jen slyšet, že zkouškový mám dodělaný.

Tak slovy babičky – a co škola?
Mám tam komplex z dětství, z mého drahého otce, který říkal, že nic nedokážu. Chci mu to dokázat právě přes školu. Vím, že to nic neznamená a je mi to k ničemu. Ale bilo by se ve mně, že jsem to nedodělala. Chci ukázat, že můžeš zvládnout školu, ale i svoje věci. Nemám ráda, když učitelky ukazují v tabulkách ty miliony, ale o tom to není. Nějaký Jobs si rozhodně nevzal marketingovou tabulku a neřekl si podle ní postup, jak rozjede firmu. Líbí se mi lidi, co sedí v tričku ze sekáče za dvacku, přitom mají miliardy.

Ty na sobě teď máš vaše nové triko. To asi nebude sekáčová cena?
Je to strašně drahý. Měsíce jsme si přehazovali látku, při třetím kusu došla. Výrobní cena bude kolem pětistovky. Ale je tam ta ruční práce, což mám radost.

Myslíš že i přes konzum, na který je naladěná současná společnost, trika půjdou na odbyt?
Myslím si, že díky naší generaci, která na sobě začala pracovat, tak jo. Jsou to lidi, který si platí za kvalitu. Neptají se, kolik to stojí, protože ví, že to bude dražší, když je to vyrobený ručně a v Česku. Chci být v té sortě lidí, který si za tu práci zaplatí, protože to ocení. Ostatní řešit nechci.

Co bys řekla malé Denise na začátku cesty?
Přemýšlela jsem, jestli bych neměla zvolit gympl. Byla jsem v blbé partě lidí. Ale kdybychom měli všechno, tak už nic nechceme. Takže vlastně bych neřekla nic. Možná ať dělá, co dělá. A ať věří pocitům.

M.